„Rodiče tu stojí před volbou, které ze svých dětí uzdraví. Na zdraví všech nemají,” říká jeptiška v SAR
Sestra Anne Marie původem z Konga pracuje ve stacionáři pro sirotky v jedné z materiálně nejchudších zemí světa – ve Středoafrické republice (SAR). Proč se rozhodla stát se jeptiškou? „Cítila jsem to jako svoje povolání, následovat Krista. Někdo je povolán k tomu, aby se vdal nebo oženil, já jsem cítila, že chci pracovat pro řád. Když jsem v řádu, mám více svobody a prostoru sloužit ostatním,“ usmívá se. Ve své práci pak pečuje o sirotky. „Jsou tu totální sirotci, nemají ani mámu, ani tátu, kteří třeba oba zemřeli. Nebo mají jen jednoho z rodičů. Někdy jsou tu i děti, které rodiče mají. Ale jsou nemocní nebo hendikepovaní, prostě se nemohou o své děti postarat,“ objasňuje řádová sestra. Do stacionáře pak přijímají i děti z rodin, v nichž děti nepovažují zcela za vlastní. „Sirotci se často dostávají do rodiny, kde je nechtějí přijmout. Rodiče tam už mají své děti, někdy je to hodně dětí, proto další nechtějí. Jiné rodiny si sice děti nechají, ale tam často pracují jako otroci. Chodí dřít na pole, chodí pro vodu, nosí dřevo, jsou to v podstatě sluhové, znají jenom práci a nechodí do školy. Děti, co sem docházejí, jsou doma často perzekuované a nedostanou doma najíst. I celý víkend nic. Panuje tady skutečná chudoba, taková, že děti nemají co jíst. Představ si chudobu, když si třeba musíš vybrat jen jedno dítě, které uzdravíš, na zdraví ostatních nemáš.“ Sestra Anne Marie si myslí, že chudoba ale není jen materiální – je také duševní a duchovní. „Chudoba je to, když se nechceme učit od druhých,“ tvrdí a dodává: „Chudoba je absence změny, když nechceš nic měnit. Bohatství je o otevřenosti změnám, inovacím, rozvoji. Chudoba je opakování toho samého: ono se to dělá takhle a takhle a my nic nechceme měnit. Chudoba je o lenosti a ignoraci, když chybí chuť rozvíjet se.“
Celý rozhovor si můžete přečíst zde.