Přečtěte si rozhovor s novým ředitelem SIRIRI
V lednu 2017 nastoupil na pozici ředitele SIRIRI o.p.s. Fabrice Martin, který vystřídal Vojtěcha Bílého. Vojtěch se po roce vrací do Skotska, aby pokračoval ve studiích, které na rok přerušil. Přinášíme vám krátký rozhovor s Fabricem.
Jak ses o SIRIRI dozvěděl?
Zaregistroval jsem aktivity SIRIRI kdysi na začátku její existence, kdy organizovala sběr brýlí pro Středoafrickou republiku (SAR). Naše rodina přispěla do této sbírky – nosíme skoro všichni brýle – a jelikož SAR je pro Francouze známá země, utkvělo mi to v paměti. V červnu 2016 jsem byl pak pozván členy správní rady na setkání s karmelitánskými misionáři v SAR, kteří byli právě na návštěvě v Praze, a dozvěděl jsem se při této příležitosti, že SIRIRI hledá nového ředitele s nástupem od 1. ledna 2017. Jelikož jsem už nějakou dobu přemýšlel o práci v rozvojové organizaci, která působí ve třetím světě, informoval jsem se přesněji o aktivitách SIRIRI v SAR.
Čím tě činnost této organizace oslovila?
Zvlášť mě oslovil její program Škola hrou v SAR a další projekty na poli vzdělání. Vzdělání je podle mě klíčový nástroj v rozvoji každého člověka ale i národů. Líbí se mi přístup J. A. Komenského ke vzdělávání a školství. Oslovilo mě také, že právě Češi se ve spolupráci s misionáři a místními učiteli ujali úkolu zlepšit vzdělání v SAR, které jednak zanedbala koloniální Francie a jednak místní politici po vyhlášení samostatnosti. Politické kliky nebyly schopny dát dohromady (nejenom) fungující školství, opakovaně se střídaly u moci díky různým převratům, kterým francouzské vlády asistovaly. Program Škola hrou v SAR má veliký potenciál, první výsledky jsou opravdu úžasné a je v zemi veliký zájem o rozšíření tohoto programu do dalších míst, o další učebnice a školení. A co mě přesvědčilo je to, že nositelé myšlenky tohoto programu a dalších projektů v SIRIRI a v SAR jsou nejenom nadšenci, ale i profesionálové.
Dvanáct let jsi působil jako ředitel České federace potravinových bank, lze nějak srovnat fungování dvou nevládních organizací působících v ČR, i když každá z nich pomáhá jiné cílové skupině?
Od roku 2005 jsem se plně věnoval – vedle své novinářské práce jako dopisovatel francouzského deníku Le Monde – rozšíření konceptu potravinových bank v České a Slovenské republice. Otevřeli jsme první potravinovou banku (PB) v Praze 30. března 2006, mimochodem několik dní před oficiálním vznikem SIRIRI. Dnes je v ČR 13 regionálních potravinových bank a PB Slovenska se velice dobře daří. Ty spolupracují s desítkami potravinářských podniků, které jim darují přebytky, aby je ještě před expirací předali organizacím a institucím, které pečují o chudé, opuštěné nebo lidi s postižením. Od roku 2013 jsme organizovali každý rok v listopadu s organizací Byznys pro společnost a skoro se všemi obchodními řetězci Národní potravinovou sbírku. Je to už zavedený a populární svátek solidarity s lidmi v nouzi, během které se angažují tisíce dobrovolníků a přispívají desetitisíce kupujících. Začátky nebyly jednoduché. Bylo třeba přesvědčovat mnoho lidí, že potravinová pomoc je užitečná v boji proti chudobě a jako pomoc lidem, kteří se v nějakém momentě života nacházejí v těžkostech. V SIRIRI je třeba také stále vysvětlovat souvislosti našim spoluobčanům, kteří ne vždy chápou proč máme pomáhat Africe se rozvíjet. Chudoba a analfabetismus v třetím světě se nás dotýká bezprostředně. Nejen proto, že ti schopnější hledají útočiště v Evropě, když chtějí lepší život, ale i proto, že fungující státy a důstojnost lidí na celém světě je i náš společný zájem – z morálních důvodů ale i bezpečnostních či ekonomických.
Na co se v SIRIRI těšíš? A na co se chceš zaměřit?
Těším se na tvořivou práci v SIRIRI a na spolupráci s velmi sympatickým týmem lidí, zaměstnanců a dobrovolníků, kteří mají rádi to, co dělají. Jsou velice kompetentní ve svých oborech a mají hlubokou znalost země, ve které investujeme mnoho úsilí a peněz našich dárců pro její rozvoj. Chci nadále podporovat dlouholeté projekty, které ukázaly svůj smysl a přinášejí ovoce, a především rozvíjet program Škola hrou v SAR. Budu hledat všemožně partnery a podporovatele v ČR, ale samozřejmě také přímo ve Středoafrické republice nebo i jinde v Evropě a ve světě. Teď je právě vhodná příležitost: v zemi vládne slušná garnitura, která má ambiciozní cíle a vzdělání je jeden z prioritních cílů prezidenta Touadéra – profesora matematiky. Navíc se konečně mezinárodní komunita začala zajímat o tuto zemi, která byla donedávna „darcovským sirotkem“. Zájem vznikl proto, že hrozilo totální zkrachování této země. A samozřejmě se těším na setkání s našimi dlouholetými partnery – karmelitánskými misionáři na místě, se středoafrickými učiteli, kteří prošli školením a dnes učí moderně v duchu J. A. Komenského, a s dětmi, které dostaly díky SIRIRI šanci učit se v sangu a tím i lepší start do života.
Středoafrickou republiku většina lidí v Evropě ani nezná. Máš k ní ty nějaký osobní vztah třeba i díky tomu, že jsi vyrůstal ve Francii?
Ke Středoafrické republice mám zvláštní vztah. Jeden z mých kamarádů ze základní školy ve Francii pocházel z této země. Sám o ní mnoho nevěděl, protože jeho rodiče ze země odjeli celkem brzy po vyhlášení nezávislosti, když mu nebylo ani rok. Vzpomínám si na dobroty, které vařila jeho maminka a které mi dávala ochutnat, když jsem k němu chodil pomáhat mu s úkoly nebo si hrát. Vzpomínám si na velice barvitou výzdobu jejich bytu a oblečení rodičů. A druhá vzpomínka se váže k diktátorovi, „císaři“ Bokassovi I., se kterým jsem se setkal během svých studiích v Paříži v polovině 80. let. Po tom, co byl svržen z trůnu, žil ve Francii v exilu. Doprovázel jsem tehdy jednu kamarádku novinářku na rozhovor s ním. Žil na zámečku u Versailles a po interview nás pozval na oběd s celou svou rodinou. Při loučení mi řekl, že mám jednoho dne navštívit jeho rodnou zem, že je krásná. A já budu mít brzy příležitost realizovat jeho doporučení, protože v již březnu se chystáme na tří týdenní cestu do SAR. Cílem této cesty je setkání s učiteli, evaluace jejich práce a diskuze s nimi o formátu příštího vzdělávacího semináře v létě 2017.