Na lavičce pod tmavě zeleným mangovníkem sedí šestice středoafrických učitelů a učitelek, žonglují s provázkem, lepicí páskou a několika lékařskými špachtlemi a nad něčím se už pár minut dohadují. Opodál stojí ještě další skupinky zabrané do práce. Jinak zeje školní dvůr základky svatého Josefa ve středoafrickém Bouaru prázdnotou. Je to v podstatě jen hliněný plac obehnaný zídkou, lemovaný dvěma jednopatrovými budovami se třídami, stožárem na vlajku uprostřed a s latrínami u jedné strany betonového plotu. Jednotvárnost červené hlíny narušuje jen mangovník kousek od hlavních školních vrat. Jeho okolí se na pár dnů proměnilo v parkoviště několika motorek a kol, na kterých každý den dojíždějí někteří z 85 účastníků týdenního školení Škola hrou ve Středoafrické republice. Školní rok tu začne v polovině září a oni se nyní společně připravují na tom, aby jejich žáky škola zase o trochu více bavila a aby si z ní odnesli co nejvíce. V Bouaru se školení koná podruhé. To ve sto kilometrů vzdáleném městě Bozoum se učitelé setkávají již popáté. Školí je 11 evropských dobrovolníků a 25 středoafrických učitelů, inspektorů a školních koordinátorů, kteří už s programem mají zkušenosti.
Vypadá to, že porada pod mangovníkem je u konce a skupinka se pouští do práce. Strom přichází o několik listů a pár větví. A ty se společně s provázkem, páskou a špachtlemi pod rukama učitelů proměňují v malé domečky. Je druhý den školení a účastníci si právě zkouší, jak funguje skupina, která se snaží vzájemně spolupracovat. O půl hodiny později je hotovo. Uprostřed třídy stojí pět rozdílných domečků. „Stejné zadání, stejný základní materiál, a přitom každá skupinka došla k jinému řešení. Nepřipomíná vám to něco?“ naráží školitelé na jednu z dříve zmiňovaných pouček o tom, že v mnoha situacích neexistuje jen jedno správné řešení a jediná správná odpověď. Jakmile se učitele začnou bavit o tom, jak jejich skupinka pracovala, zjišťují, že mají rozdílné nejen výsledky své práce, ale taky to, jak k nim došli. Zatímco jedna skupinka mluví o tom, jak každý přispěl kouskem svého nápadu, jak by domeček mohl vypadat, jiná vypráví, že pracovali podle rad dvou učitelů, kteří už někdy dům stavěli. Další zase popisuje, jak se jim ze začátku nedařilo a domeček padal, tak pak museli vymyslet jiný způsob, jak jej dát dohromady.
„Zvládli byste takový domeček postavit každý sám?“ ptají se školitelé. „Ne!“ ozve se sborově. „O čem tedy podle vás je spolupráce?“ kladou školitelé další otázku k zamyšlení. Po chvilce ticha se postupně ozývají různé nápady: „O vzájemné pomoci.“ „O společných nápadech.“ „O tom, že se učíme pracovat a domluvit se s dalšími lidmi.“ „O tom, že se od druhých naučíme něco, co sami ještě neumíme.“ Někteří učitelé se přidávají do diskuze, další souhlasně pokyvují, jiní si názory ostatních zapisují do příručky pěti pedagogických principů pod velký červený nápis „spolupráce“. Na dalších stranách najdou představené zbývající principy: názornost, praktičnost, náročnost myšlení a evaluace. Během šesti dnů školení dostanou spoustu příležitostí zažít je v praxi a vymýšlet, jak podle nich pracovat ve svých třídách. Pro dvě třetiny učitelů z bouarské skupiny je to poprvé, kdy se s takovýmto přístupem k výuce setkávají.
To většina ze 150 bozoumských účastníků má tyto pedagogické základy zvládnuté již z předchozích školení a prověřené zkušeností ze tříd. Letos se proto mohou pustit hlouběji a promýšlet, jak učit smysluplně a zajímavě matematiku a čtení. Před „čtecí“ třídou stojí evropská školitelka Pascale a obstojným sangem (národním jazykem Středoafrické republiky) čte text z čítanky. Jakmile dočte, ptá se své třídy, jaké to bylo. Někteří uznale pokyvují. Pascale má pro ně ale ještě důležitější otázku: „Myslíte si, že vím, o čem jsem vám četla?“ Pascale zná ze sanga jen pár frází a takto názorně ukazuje, jaký je rozdíl mezi schopností text přečíst a schopností mu opravdu porozumět – a díky tomu si z něj něco odnést. A právě o té druhé schopnosti se Pascalina třída celý týden školení baví. Pomáhají jim při tom didaktické pomůcky v sangu – živá abeceda, slabikář a hlavně zmíněná čítanka.
Díky školení a pomůckám z programu Škola hrou mohou už pět let učitelé prvních a druhých tříd základní školy vyučovat čtení i psaní v jazyce sango, kterým mluví přes 90 procent Středoafričanů a je tak pro děti mnohem přirozenější než v běžné komunikaci málo používána oficiální francouzština. Koneckonců sango je jako jazyk výuky ukotveno i ve středoafrických osnovách pro první třídu. Z dobrého důvodu. Děti se v sangu naučí psát i číst výrazně rychleji a lépe. Zkušenost ze tříd ukazuje, že snazší je pro ně pak i přechod na výuku ve francouzštině. A díky školení Škola hrou je pro jejich učitele snazší jim nejen tyto dovednosti předat.
Autorkou textu i fotografií je školitelka Jana Karasová. Více informací o vzdělávacím programu Škola hrou najdete zde.
