Potvrzení o daru pro rok 2019

Poslali jste v roce 2019 finanční dar ve prospěch SIRIRI o.p.s.? Rádi vám vystavíme potvrzení o daru pro daňové účely.

Co od vás potřebujeme vědět?

Jméno a příjmení
Adresu trvalého bydliště

Pomůže nám, pokud nám pošlete i číslo bankovního účtu, ze kterého jste nám dar poslali. Žádost o zaslání potvrzení o daru posílejte prosím na tento mail: darci@siriri.org

Pokud nebudete trvat na zaslání poštou, budeme potvrzení posílat ve formátu pdf mailem. Potvrzení budeme standardně posílat v průběhu ledna a února. Pokud byste potřebovali potvrzení vystavit přednostně, prosím napište nám to.

Členům Klubu přátel SIRIRI posíláme potvrzení automaticky.

Děkujeme za podporu!

 

Benefiční koncert Česká mše vánoční s Adamem Plachetkou

V kostele Panny Marie Vítězné jinak Pražské Jezulátko se letos koná již tradiční koncert České mše vánoční J. J. Ryby pod taktovkou ZUŠ Na Popelce. Výtěžek z dobrovolného vstupného podpoří činnost SIRIRI.

KDY: ve středu 25. 12. od 15:00

spoluúčinkují pěvecké sbory: ČVUT, BESHARMONIE, SANGUIS NOVUS
sbormistři: Jan Steyer, Libor Sládek, Jolana Hurych Konečná

sólisté: Štěpánka Heřmánková, Lenka Kučerová, Ondřej Socha, Adam Plachetka

varhany: Jiří Mittner
dirigent: Ladislav Cigler

Doporučené benefiční vstupné 100 Kč.

Plakát ke stažení: English, česky

koncert_19_12_25_rybovka

Foto: Filharmonie mladých Praha / Prague Youth Philharmonic

 

SIRIRI v Katolickém týdeníku

Po roce si o naši činnosti ve Středoafrické republice můžete opět přečíst v příloze Katolického týdeníku č. 47/2019.

  • Má smysl pomáhat v jedné z nejchudších zemí světa?
  •  Veronika Boháčová jako první zaměstnanec SIRIRI přímo v SAR. V čem spočívá její práce?
  • Jak se vyvíjí vzdělávací program Škola hrou ve Středoafrické republice?
  • Příběhy studentů a učitelů, které SIRIRI podporuje…
  • A co na to člen správní rady SIRIRI, senátor Pavel Fischer?

Noviny můžete zakoupit ve většině katolických kostelů.

Podpořte studenty Ginu a Lorsona

KOMBAÏDJE Lydia – Gina: „Rozhodla jsem se holkám ukázat, že vzdělání je dobrá cesta.“

Gina je jednadvacetiletá dívka, která se narodila ve městě Ndélé, ve Středoafrické republice. Její otec je kvalifikovaný učitel na základní škole ve městě Bossemptélé, kam se s celou rodinou přestěhovali, když Gina chodila ještě na první stupeň. Školní rok tam začala ve státní škole, ale kvalita výuky byla velmi nízká. Proto se její rodiče rozhodli, že od dalšího školního roku bude Gina chodit do místní soukromé školy. Druhý stupeň (dle fr. vzdělávacího systému ‚collège‘) započala znovu ve státní škole, protože jiná možnost ve městě nebyla, ale na začátku posledního ročníku byla škola uzavřena, kvůli hrozícímu nebezpečí, které přicházelo s občanskou válkou let 2013 a 2014. Poté, co Gina takto ztratila rok výuky, rozhodli se její rodiče, že by bylo lepší, aby přestoupila do soukromé školy v Bozoum, o které slyšeli, že má velmi dobrou úroveň. Šlo o střední školu St. Augustin. Gina se tak v patnácti přestěhovala do Bozoum, kde bydlela na koleji s dalšími studenty. I tam zažila válku, když boje ve městě zesílily v prosinci roku 2013. Spolu s dalšími studentkami, které se již nedostaly domů do bezpečí a s dalšími několika tisíci obyvatel města, našli úkryt na katolické misii, než se situace uklidnila. Na střední škole tedy nebyly pro Ginu začátky jednoduché. Ona ale vše ztracené dohnala a dokončila Lycée St. Augustin se známkou 11, 58 z 20, jakožto pátá nejlepší ve třídě a první nejlepší z dívek.

Život rodin ve Středoafrické republice se nedá nikdy popsat jako jednoduchý. Matka Giny se stará o domácnost a 3 další děti, k tomu všemu ještě pracuje na poli a produkty, které vypěstuje pak prodává na trhu. To, že otec Giny má stabilnější zaměstnání znamená, že si mohli dovolit větší výdaj ve formě školních poplatků za vzdělání svých dětí, nicméně kdyby Gina nebyla tak dobrá studentka, možná by nikdy nemohla dostudovat. Za své úsilí na střední škole St. Augustin si totiž několikrát vysloužila stipendium, což znamená vlastně odpuštění školného na další školní rok.

Ve škole šla Gině vždy hlavně matematika, a proto by chtěla studovat obor Účetnictví a finance na univerzitě ve městě Bertoua v Kamerunu. Motivací pro toto studium je Gině její vlastní rodina, a hlavně situace ve Středoafrické republice, kde počet dívek, které vystudují, je výrazně nižší, než počet chlapců. „Když vidím ostatní holky u nás v SAR, jak ukončují studium v různých ročnících a pak zůstávají doma a jsou nešťastné, tak je mi z toho smutno. Já bych chtěla opravdu studovat, nabýt vědomosti a být tak dobrým vzorem pro mé sestry a jiné dívky. Ráda bych po studiích pracovala ve veřejném sektoru a k tomu dělala další aktivity. Vždy budu pomáhat pracovat na poli a pak můžu produkty prodávat jako moje máma, ale stabilní zaměstnání by mi dalo mnoho dalších možností.“

Vzhledem k tomu, že Gina byla pilná studentka a její motivací bylo ulehčit finančně rodině tím, že získá za své výsledky stipendium, nemohla si k tomu ještě přivydělávat a šetřit na studium na vysoké škole. Teď bohužel její rodiče nemají prostředky na to, aby takovou částku zaplatili a umožnili tak své dceři přístup ke kvalitnímu vzdělání. Pokud se povede sehnat pro Ginu dostatek peněz, bude vůbec první dívka ze St. Augustin, která půjde studovat do Kamerunu.

NAMKEAN-ZONAÏTA Lorson: „Nechci čekat na to, až stát začne fungovat.“

Lorsonovi je 20 let a vyrůstal ve městě Carnot na jihovýchodě Středoafrické republiky. V jeho rodném městě se mu moc líbilo. Vyhovovalo mu, kde se město nachází i jaké je v této oblasti klima. Nevýhodou však bylo, že ve městě jsou pouze dvě střední školy, a to školy veřejné. Ve veřejných školách v SAR je často velmi jednoduché si „koupit“ studium, místo skládání příslušných zkoušek. Studentů je na jednu třídu mnoho a učebnice a pomůcky chybí úplně. Podle toho také pak vypadá kvalita výuky a možnosti osobního rozvoje jsou velmi omezené. Proto se Lorsonovi rodiče rozhodli, že od roku 2014 začne chodit na střední školu v Bozoum, St. Augustin, která je svou kvalitou ve Středoafrické republice výjimečná. Od patnácti let tak Lorson bydlel na koleji v Bozoum a neustále prokazoval, že je velmi pilný student. Uvědomuje si, že jak on i jeho sourozenci vyrůstají, náklady na jejich vzdělání a základní potřeby rostou s nimi. Oba jeho rodiče sice pracují, otec je učitelem v teologickém institutu v Carnot a matka pracuje jako pomocná zdravotnice v dispenzáři. I tak je pro rodinu těžké dovolit si platit kvalitní vzdělání. To, co jim velmi pomohlo bylo, že Lorson často získával za své studijní úsilí odměnu v podobě stipendia na další školní rok. Střední školu Lorson dokončil se známkou 13, 46 z 20, což byl nejlepší výsledek ve třídě a zasloužil by si tak grant pro další studium.

Lorson je velmi ambiciózní a má vypracovaný plán, co se týče jeho budoucnosti. Rád by se zaměřil ve Středoafrické republice na rozvoj zemědělství a chov zvířat, protože věří, že skrze tyto oblasti vede cesta ke stabilnímu rozvoji země. „Rád bych byl platný ve své vlastní zemi, která má za sebou několik vojensko-politických krizí, které ochromily naši ekonomiku. V SAR chybí kvalifikovaní a dobře vzdělaní lidé. Mohl bych tak pomoci mé zemi, aby se ze současné situace dostala. A i když sám nemohu zachránit vše, je potřeba myslet na to, co můžeme každý udělat pro stát, a ne co stát udělá pro nás. Chtěl bych být nezávislý, nečekat na to, až to tu začne fungovat.“

Jeho cílem je studium na univerzitě v Bertoua v Kamerunu. Studenti ze St. Augustin mají na této mezinárodní univerzitě tak dobrou reputaci, že nemusí dělat příjímací zkoušky, jako ostatní, protože mají vždy jedny z nejlepších výsledků. Obor, který si Lorson vybral je Účetnictví a finance, protože by mu pomohl chápat obchodně finanční souvislosti a investování, což je důležité, aby se mohl později realizovat v zemědělství celostátního rozsahu, jak si přeje. „Můj sen je být úspěšným zemědělcem. Moji kamarádi a známí si myslí, že zemědělství je jen pro starší generaci, že už není důležité, ale já se rozhodl jim ukázat, že zemědělství je základním kamenem progresu a rozvoje naší země.“

Do 23. října sbíráme finanční prostředky na stipendium pro oba studenty pro akademický rok 2019/20. Náklady na jednoho studenta vycházejí 1500 euro. Podaří se nám tato částka vysbírat? Přispět můžete prostřednictvím této stránky.

Děkujeme!

Máme nový stan!

Na našich výjezdech s benefičním obchodem Ruku v ruce nebo při jiných příležitostech propagace činnosti organizace SIRIRI a našich aktivit ve Středoafrické republice budeme v novém! Od firmy Expodum jsme dostali nový rozkládací stan 3×3 m zdarma.

Vybrali jsme nakonec žlutočervenou kombinaci, abychom nejen vynikli v záplavě bílých stanů, ale také ctili barvy našeho vzdělávacího programu Škola hrou ve Středoafrické republice.

Děkujeme za podporu a těšíme se, kam všude se se stánkem vydáme!

Spolupráce v podání středoafrických učitelů

Na lavičce pod tmavě zeleným mangovníkem sedí šestice středoafrických učitelů a učitelek, žonglují s provázkem, lepicí páskou a několika lékařskými špachtlemi a nad něčím se už pár minut dohadují. Opodál stojí ještě další skupinky zabrané do práce. Jinak zeje školní dvůr základky svatého Josefa ve středoafrickém Bouaru prázdnotou. Je to v podstatě jen hliněný plac obehnaný zídkou, lemovaný dvěma jednopatrovými budovami se třídami, stožárem na vlajku uprostřed a s latrínami u jedné strany betonového plotu. Jednotvárnost červené hlíny narušuje jen mangovník kousek od hlavních školních vrat. Jeho okolí se na pár dnů proměnilo v parkoviště několika motorek a kol, na kterých každý den dojíždějí někteří z 85 účastníků týdenního školení Škola hrou ve Středoafrické republice. Školní rok tu začne v polovině září a oni se nyní společně připravují na tom, aby jejich žáky škola zase o trochu více bavila a aby si z ní odnesli co nejvíce. V Bouaru se školení koná podruhé. To ve sto kilometrů vzdáleném městě Bozoum se učitelé setkávají již popáté. Školí je 11 evropských dobrovolníků a 25 středoafrických učitelů, inspektorů a školních koordinátorů, kteří už s programem mají zkušenosti.

Vypadá to, že porada pod mangovníkem je u konce a skupinka se pouští do práce. Strom přichází o několik listů a pár větví. A ty se společně s provázkem, páskou a špachtlemi pod rukama učitelů proměňují v malé domečky. Je druhý den školení a účastníci si právě zkouší, jak funguje skupina, která se snaží vzájemně spolupracovat. O půl hodiny později je hotovo. Uprostřed třídy stojí pět rozdílných domečků. „Stejné zadání, stejný základní materiál, a přitom každá skupinka došla k jinému řešení. Nepřipomíná vám to něco?“ naráží školitelé na jednu z dříve zmiňovaných pouček o tom, že v mnoha situacích neexistuje jen jedno správné řešení a jediná správná odpověď. Jakmile se učitele začnou bavit o tom, jak jejich skupinka pracovala, zjišťují, že mají rozdílné nejen výsledky své práce, ale taky to, jak k nim došli. Zatímco jedna skupinka mluví o tom, jak každý přispěl kouskem svého nápadu, jak by domeček mohl vypadat, jiná vypráví, že pracovali podle rad dvou učitelů, kteří už někdy dům stavěli. Další zase popisuje, jak se jim ze začátku nedařilo a domeček padal, tak pak museli vymyslet jiný způsob, jak jej dát dohromady.

„Zvládli byste takový domeček postavit každý sám?“ ptají se školitelé. „Ne!“ ozve se sborově. „O čem tedy podle vás je spolupráce?“ kladou školitelé další otázku k zamyšlení. Po chvilce ticha se postupně ozývají různé nápady: „O vzájemné pomoci.“ „O společných nápadech.“ „O tom, že se učíme pracovat a domluvit se s dalšími lidmi.“ „O tom, že se od druhých naučíme něco, co sami ještě neumíme.“ Někteří učitelé se přidávají do diskuze, další souhlasně pokyvují, jiní si názory ostatních zapisují do příručky pěti pedagogických principů pod velký červený nápis „spolupráce“. Na dalších stranách najdou představené zbývající principy: názornost, praktičnost, náročnost myšlení a evaluace. Během šesti dnů školení dostanou spoustu příležitostí zažít je v praxi a vymýšlet, jak podle nich pracovat ve svých třídách. Pro dvě třetiny učitelů z bouarské skupiny je to poprvé, kdy se s takovýmto přístupem k výuce setkávají.

To většina ze 150 bozoumských účastníků má tyto pedagogické základy zvládnuté již z předchozích školení a prověřené zkušeností ze tříd. Letos se proto mohou pustit hlouběji a promýšlet, jak učit smysluplně a zajímavě matematiku a čtení. Před „čtecí“ třídou stojí evropská školitelka Pascale a obstojným sangem (národním jazykem Středoafrické republiky) čte text z čítanky. Jakmile dočte, ptá se své třídy, jaké to bylo. Někteří uznale pokyvují. Pascale má pro ně ale ještě důležitější otázku: „Myslíte si, že vím, o čem jsem vám četla?“ Pascale zná ze sanga jen pár frází a takto názorně ukazuje, jaký je rozdíl mezi schopností text přečíst a schopností mu opravdu porozumět – a díky tomu si z něj něco odnést. A právě o té druhé schopnosti se Pascalina třída celý týden školení baví. Pomáhají jim při tom didaktické pomůcky v sangu – živá abeceda, slabikář a hlavně zmíněná čítanka.

Díky školení a pomůckám z programu Škola hrou mohou už pět let učitelé prvních a druhých tříd základní školy vyučovat čtení i psaní v jazyce sango, kterým mluví přes 90 procent Středoafričanů a je tak pro děti mnohem přirozenější než v běžné komunikaci málo používána oficiální francouzština. Koneckonců sango je jako jazyk výuky ukotveno i ve středoafrických osnovách pro první třídu. Z dobrého důvodu. Děti se v sangu naučí psát i číst výrazně rychleji a lépe. Zkušenost ze tříd ukazuje, že snazší je pro ně pak i přechod na výuku ve francouzštině. A díky školení Škola hrou je pro jejich učitele snazší jim nejen tyto dovednosti předat.

Autorkou textu i fotografií je školitelka Jana Karasová. Více informací o vzdělávacím programu Škola hrou najdete zde.

Další ročník letních kurzů Škola hrou v SAR na spadnutí

Tak jako v posledních čtyřech letech, se i letos v polovině srpna chystá početná skupina českých a francouzských dobrovolníků do Středoafrické republiky na dvoutýdenní školení středoafrických učitelů v rámci vzdělávacího programu Škola hrou v SAR.

Co je v letošním roce novinkou? 

Po letních kurzech je ve Středoafrické republice, ve které program běží od roku 2015 velký poptávka. V loňském roce jsme poprvé vyzkoušeli zorganizovat školení ve dvou městech zároveň. V letošním roce už poběží dva plnohodnotné kurzy ve městech Bozoum a Bouar. Výjezdu se zúčastní 11 českých a francouzských dobrovolníků, skupiny školitelů budou mít na starost dvě koordinátorky. V letošním roce bude více posílena pozice středoafrických školitelů, kterých bude letos 26. Po boku některých středoafrických zkušených školitelů proto budou ti evropští spíše v roli supervizorů.

Ve městě Bozoum kurzy poběží již pátým rokem. Mezi účastníky tak budou učitelé, kteří se kurzů účastní poněkolikáté. I tomu bude proto přizpůsoben program a některé skupiny budou rozděleny podle témat i pro učitele vyšších tříd, jejichž žáci již zvládli základní dovednosti. Novými tématy tedy bude matematika a práce s čítankou.

Financování programu Škola hrou v SAR

Aktivity SIRIRI jsou z 90 % financovány z darů individuálních a firemních dárců. Podpořte program i vy!

Afrikány pro Afriku aneb jak nás letos podpořily školy

Prázdniny začaly, ale nám to nedá a ještě se vrátíme zpět… protože bychom tímto rádi poděkovali školám, které se zapojily do projektu Afrikány pro Afriku nebo jiným způsobem podpořily aktivity SIRIRI, o.p.s. ve Středoafrické republice.

Děkujeme:

  • ZŠ Hanspaulka
  • ZŠ Vratislavova
  • ZŠ Kladská
  • ZŠ a MŠ Noutounice
  • Gymnázium Evolution Sázavská

Pro naši i vaši inspiraci – některé školy přišly s nápadem výtěžek podpořit dalšími akcemi: dobročinným bazarem, benefičním během či prodejní vernisáží výtvarných děl žáků. Všechny tyto aktivity v letošním roce vynesly celkem 62 517,- Kč

Děkujeme moc i všem dobrovolníkům, kteří nám s tímto projektem pomáhají!

„Rodiče tu stojí před volbou, které ze svých dětí uzdraví. Na zdraví všech nemají,” říká jeptiška v SAR

Sestra Anne Marie původem z Konga pracuje ve stacionáři pro sirotky v jedné z materiálně nejchudších zemí světa – ve Středoafrické republice (SAR). Proč se rozhodla stát se jeptiškou? „Cítila jsem to jako svoje povolání, následovat Krista. Někdo je povolán k tomu, aby se vdal nebo oženil, já jsem cítila, že chci pracovat pro řád. Když jsem v řádu, mám více svobody a prostoru sloužit ostatním,“ usmívá se. Ve své práci pak pečuje o sirotky. „Jsou tu totální sirotci, nemají ani mámu, ani tátu, kteří třeba oba zemřeli. Nebo mají jen jednoho z rodičů. Někdy jsou tu i děti, které rodiče mají. Ale jsou nemocní nebo hendikepovaní, prostě se nemohou o své děti postarat,“ objasňuje řádová sestra. Do stacionáře pak přijímají i děti z rodin, v nichž děti nepovažují zcela za vlastní. „Sirotci se často dostávají do rodiny, kde je nechtějí přijmout. Rodiče tam už mají své děti, někdy je to hodně dětí, proto další nechtějí. Jiné rodiny si sice děti nechají, ale tam často pracují jako otroci. Chodí dřít na pole, chodí pro vodu, nosí dřevo, jsou to v podstatě sluhové, znají jenom práci a nechodí do školy. Děti, co sem docházejí, jsou doma často perzekuované a nedostanou doma najíst. I celý víkend nic. Panuje tady skutečná chudoba, taková, že děti nemají co jíst. Představ si chudobu, když si třeba musíš vybrat jen jedno dítě, které uzdravíš, na zdraví ostatních nemáš.“ Sestra Anne Marie si myslí, že chudoba ale není jen materiální – je také duševní a duchovní. „Chudoba je to, když se nechceme učit od druhých,“ tvrdí a dodává: „Chudoba je absence změny, když nechceš nic měnit. Bohatství je o otevřenosti změnám, inovacím, rozvoji. Chudoba je opakování toho samého: ono se to dělá takhle a takhle a my nic nechceme měnit. Chudoba je o lenosti a ignoraci, když chybí chuť rozvíjet se.“

 

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.